Den před odjezdem kupuju jízdenku na konkrétní vlak tam a zpět, zařizuju si pojištění, měním evropská eura a polské zloté. Jak posléze zjistím, na polských chatách platí dvě základní pravidla: 1) na všech – snad s výjimkou dvou – neakceptují platební karty, a 2) všude je třeba platit zlotými, eura Vám tady jsou k ničemu. Ledaže máte po tůře dost energie přeběhnout se občerstvit na slovenskou stranu, což je ale dost z ruky :) V den odjezdu pak dokupuju vše „nepodstatné“, jako velkej batoh, karimatku, pláštěnku, krémy na opalování. Jak se později ukáže, především koupě batohu byla díky radám zkušeného kolegy skvělou volbou. Nakonec to s kvalitní obuví hlavní měrou přispěje ke zdárnému úspěchu výpravy.
Obr. 1: Výletní tatranská obuv, zleva: 1. Trekovky, 2. Odpočinkovky, 3. Pantoflíčkovky
Nevím, jak to máte Vy, ale zpravidla den před odjezdem na dovolenou či výlet si moji milí klienti zrovna vzpomenou, že mi ohledně nějaké nemovitosti potřebujou zavolat nebo se poradit. Nakupí se tak tisíc drobností, který je potřeba – samozřejmě většinou urgentně – dodělat nebo zařídit. Domů do východních Čech tak přijíždím o něco dýl, než je třeba. Pořád ale zbývá nějakých šest hodin všechno v klidu zabalit. Věci mám rozložený na posteli, dumám, co vzít a co ne, kolik s sebou mít zimního oblečení pro případ zhoršení počasí… Do toho v pravidelných intervalech dochází můj táta a střídavě mi říká „čo to zase vymýšlaš“ a „do hor nemáš čo chodiť sám“. Asi aby se mi dobře balilo, stihne mi to říct zhruba sedmadvacetkrát. A balí se mi skutečně dobře :) Okolo devátý večer je konečně všechno narvaný v batohu. Můj život na příštích devět dnů vměstnanej do 60 litrů.
Obr. 2: Tak co mi ještě chybí?
Táta mě ochotně veze na vlak do Chrudimi, po dvaceti minutách dorážím do Pardubic. Můj oblíbený jídelní vůz v tomto nočním vlaku bohužel chybí, na nádraží tedy kupuju dvě šláfpiva. Jedno na teď a – logicky – jedno na pak. Vlak přijíždí na čas krátce po čtvrt na dvanáct, uvelebím se na svém povinně místenkovém sedadle. Vylemcám druhé šláfpivo na pak, pěkně si schrupnu a krátce po půl šestý budu v Liptovském Mikuláši. A plnění mého tatranského snu může začít.
