Prvního července těsně před třičtvrtě na šest ráno vylézám z vlaku v Liptovském Mikuláši. Uvítání je impozantní – modrá obloha, sluníčko, teplo, bezvětří. Na jednu stranu je střídavě vidět hřeben Nízkých Tater, v jednom z průhledů rozeznávám vrchol Chopku s horní stanicí sedačkové lanovky. Mě ale daleko víc zajímá protilehlá slovenská část Západních Tater. Právě v nich strávím následující dva a půl dne.
Chvilku se poflakuju po vlakovém nádraží, posléze za sousedícím autobusovým nádražím objevím benzínovou pumpu, kde si kupuju pár pamlsků a neperlivou vodu. Vracím se na vlakové nádraží, kde v půl sedmé otvárajú informačné centrum. Půjdu si ověřit, zda jsou v Jalovci, východisku mé cesty, potraviny. Sympatická zaměstnankyně infocentra mě ujišťuje, že „určitě sú“ a zároveň mě upozorňuje, že potraviny jsou již otevřené také na křižovatce vedle benzínové pumpy za autobusovým nádražím. Ty jsem nějak přehlédl, takže běžím tam a kupuju si opravdovou snídani, pár kousků ovoce, nějaký koláče. Jídlo s sebou do hor – první jídlo na chatě bude až další den večer – nakoupím v Jalovci. Shledávám, že jsem si doma nechal naprosto zásadní věc – plastikový obal s mýdlem – což může zásadně ovlivnit moji osobní hygienu během výpravy. Kupuju si tedy „mištičku“, která se sotva vejde do zbývajícího prázdného prostoru horní kapsy batohu. Poté již pospíchám na stanoviště číslo devět, odkud mi krátce před sedmou odjíždí autobus do Jalovce. Po dvaceti minutách vystupuji na návsi malebné západotatranské obce a pídím se po potravinách. „Ale tu potraviny nie sú“ ujišťuje mne řidič spolu s místním starousedlíkem. „Jeden ich tu mal, ale nešlo mu, tak sa hodil pod vlak“. Je dost dusno, nevzal jsem si sebou žádnou vodu, malou minerálku jsem vypil už v Lipťáku. Pomalým krokem se vydávám směrem pod hory s tím, že to nějak dořeším na chatě Mier nebo v horskom hotelu Mních, které minu cestou. Po chvíli se ozve z pravé strany zatroubení. Řidič na mě mává. „Je ťeplo, dusno, nemáte ani vodu a chcete ísť hore. To nie je dobré. Zoberiem vás späť do Bobrovca (obec asi 1,5 km pod Jalovcem – pozn. aut.), tam potraviny sú.“ Nabídku přijímám, potraviny jsou naštěstí v první třetině docela dlouhé obce. A Bože daj, sú aj otvorené. Dokoupím vše potřebné a definitivně se vydávám hore.
Ještě než stačím dojít na konec obce, zastaví mi osobní auto. Sedí v něm dvě holki Polki a ukazují, že jedou taky nahoru. Spokojeně se nasoukám do auta, sděluji jim svůj záměr přejít přes polské Tatry. Berou mne až na parkovisko Pod Lipovcom, čímž mi ušetří vopruz v podobě zhruba dvou a půl kilometru chůze po asfaltce na slunci. Děvčata shodou okolností míří na stejnou chatu, loučíme se s tím, že se zase potkáme. Po jejich odchodu rozložím svůj proviant a převlíkám se z vlakového mundúru do tatranského. Pod rozložitým smrkem vykonám nezbytnou potřebu a začínám ukrajovat první západotatranské metry. Minu krásnou kapličku s křížovou cestou, chatovou osadu s penzionem Ďumbier a konečně vcházím do lůna přírody. Chodník se začíná prudce zvedat, je dusno, pěkně ze mě leje. Jestli takhle bude devět dní… Rychle nabírám výšku, otevírají se krásné výhledy na Liptov a Nízké Tatry. U prvního rozcestníku doháním holki Polki, zdravíme se. Na dalším rozcestníku na Grúni se rozcházíme: holki míří vlevo po zelené na vápencové Babky a na chatu dorazí z druhé strany. Já uhýbám vpravo a volím modrou variantu rovnou k chatě. Za zatáčkou se zanedlouho začínají objevovat krasové vápencové útvary Sokola a Mnícha. Jako bych byl na Malé Fatře. Po další části pochodu minu vlevo Kolibku na Červenci a před sebou již tuším cíl své dnešní cesty. Osvěžím se v potoce, ještě jedna zatáčka a vpravo pod sebou už vidím nádhernou chatu s terasou, v níž strávím první noc. Je krátce po desáté dopoledne a stojím před Chatou pod Náružím.
Video 1: Chata pod Náružím. Video je třeba prohlížet rychle a bystře, protože než se nadějete, tak je fuč…
Chata je postavená na polaně Červenec. Dnes je 1. července, jsem tu zcela správně :) Suším propocené věci, válím se na terase, zkoumám okolí chaty. Zhruba půl hodiny po mém příchodu přijíždí terénní auto. Vystupuje z něho jeden ze správců chaty se svou sestrou, oba v důchodovém věku. Podáváme si ruce, říkám, že jsme spolu nedávno telefonicky mluvili ohledně noclehu. Informují mně, že chata bude „plná Východniarov z Košíc a záleží, dokedy sa budú chcieť baviť“, takže není jisté, zda tam bude místo na spaní i pro mne. Snad se to nějak vyvrbí, těžko dneska půjdu někam dál. Spekuluji, že bych mohl dojít rovnou na Zverovku, času mám relativně dost. Zítra ovšem budu rád, že jsem od tohoto nápadu upustil.
Oběma sourozencům pomáhám donést proviant do chaty. Chata má krásný interiér, v přízemí je společenská místnost, kompletně vybavená kuchyně včetně nádobí, v patře pak několik místností na spaní s dřevěnými postelemi. Všude visí fotky z hor a nejrůznějších akcí. „Nechoďte nám tu bosý, sú tu vretenice“ (zmije – pozn. aut.), varuje mě paní, když rekognoskuji okolí chaty. Přestávám zlobit a beru si pantofle. Blíží se čas oběda, využívám zázemí místní kuchyně a vařím si francouzskou polévku, zakoupenou v Bobrovci, dle svého oblíbeného receptu: 1) obsah sáčku vsypte do jednoho litru vroucí vody, 2) za stálého míchání vařte 7 minut. Po 7 minutách rozdělám pytlík s nakrájeným chlebem a chutný oběd je připraven :) Správcům chaty pak ještě pomohu s několika drobnostmi, rozloučíme se a oni odjíždějí dolů.
Po druhé hodině přijíždí hlavní chatař, sympatický padesátník, žijící v Bobrovci. Zaplatím mu ubytování, kupuju si dvě piva, kecáme na terase. Začínají přicházet a najíždět všichni, kteří se tu dnes budou bavit a nocovat. Většina z nich se srocuje na terase a představování se začíná odvíjet vo východoslovenskom štýle: jednotliví účastníci zájezdu přicházejí s lahvemi v rukou dle modelu „já som Paľo“ – velký panák – „ja som Ivanko“ – velký panák – „ja som … – velký panák – … Zábava nabírá na obrátkách, pomalinku přestávám rozeznávat, kdo je Paľo a kdo Ivanko. Blíží se večer, kromě lahví jsou tu také dvě nebo tři kytary a stejný počet skvelých východoslovenských gitaristov. Všichni se mezitím změnili na priaťelov a kamarátov, poslouchat písně Nohavici, bratří Nedvědů, Olympicu a dalších českých hvězd ze slovenských úst je zážitek. I přes rozdělené státy zůstane československé bratrství v krvi a v duši zřejmě navždy. Příval panáků co nejvíc ředím vodou a čajem, neboť ráno potřebuji vstát okolo páté. Krátce před půlnocí se se všemi loučím a jdu spát. Zítra mne čeká přesun na Zverovku, jednoho z hlavních center Západních Tater, kde plánuji strávit další noc.
Trasa:
Jalovec – Parkovisko pod Lipovcom (žlutá + neznačená asfaltová cesta, 0:30); Parkovisko pod Lipovcom – Pod Sokolom (modrá, 1:00); Pod Sokolom – Grúň (modrá a zelená, 0:20); Grúň – Chata pod Náružím (modrá, 0:30). Celkový čas chůze bez přestávek: 2 hodiny 20 minut, počet nastoupaných metrů: 735, přibližná délka pochodu: 6 km.
