Budíček okolo čtvrté ráno mi zajišťuje častá partnerka návštěvníků Tater, která jim zejména v červenci a srpnu ráda „zpestřuje“ výlety po těchto nádherných horách. Bouřka, navíc doprovázená vydatným deštěm. No snad nebude tak zle, ještě na chvíli usínám a ve čtvrt na šest definitivně vstávám. Venku už je slyšet pouze déšť. Zase do sebe tlačím spoustu vody, vyzvedávám si na recepci připravenou snídani v balíčku. Velmi oceňuji, že její součástí je mj. dvojitý chleba s řízkem. Vytahuju svou dešťovou výstroj a výzbroj, rozloučím se s hotelem a okolo půl sedmé vyrážím.
První hodinu pochodu Látanou dolinou mne provází zdejší typický povrch, tzv. západotatranský asfalt. Všude se válejí mlhy, potok je slušně rozvodněný, stále prší, naštěstí je ale teplo. Pod přístřeškem v Zadné Látané se lehce občerstvím, zkontroluju nepromokavost výstroje a pokračuju. Po další půlhodině se cesty rozdělují. Vpravo po žluté jsem před třičtvrtě rokem stoupal na sedlo Zábrať, Rákoň a Volovec. Teď se však vydám doleva po zelené směrem k Lúčnemu sedlu (Grześ) na slovensko-polské státní hranici. Prudce stoupám nahoru a je to až mystický zážitek: vedle mne teče potůček, všude je mlha, je vidět tak na sto metrů, intenzivně prší, nikde nikdo. Pokud jste pan rejža nebo paní rejžová a sháníte herce pro hlavní mužskou roli do filmu „Sám v Západných Tatrách“, jsem horkej kandidát. Stoupání polevuje, přicházím na louku. Většinu výškových metrů už jsem ukousl, jdu mírně vlevo, ještě jednou lehké stoupání kosodřevinou a nad sebou už vidím slovensko-polský rozcestník Lúčneho sedla. Většinu dalších dnů mne budou provázet už jen ty polské. Zdržím se jen chvíli, napiju se vody, mobil strkám co nejhlouběji, abych ho uchránil před všudypříromnou vlhkostí. Mé vybavení naštěstí bojuje s deštěm velmi úspěšně.
Polským chodníkem teče rozvodněná říčka, skákáním do stran se snažím vyhýbat hlavnímu proudu. V botech už to beztak pěkně čvachtá, nicméně vodu v nich už mám ohřátou a nechci, aby mi tam natekla nová, studená. Po půl hodině potkávám partu kluků, směřujících nahoru do sedla. Bavíme se anglicky, povídám jim, co mám ještě před sebou, uznale pokyvují, vše natáčejí na kameru. Vyklubou se z nich Slováci, kteří mne „len tak zkúšali“. Tak sa smejeme, želáme si veľa šťastia, lúčime sa a idem ďalej. V dešti potkávám osamělou polskou turistku, o kus dál celou rodinu v pláštěnkách se dvěma dětmi. Poláci mají své hory opravdu rádi za každého počasí. Pokračuji rychle dolů a po hodině okolo desáté dopolední jsem u první polské chaty, kterou je Schronisko Górskie PTTK na Polanie Chochołowskiej.
Video 1: Schronisko Górskie PTTK na Polanie Chochołowskiej
Zdejší Schronisko je bytelná prostorná třípatrová stavba, poskládaná z masivních žulových kamenů zdejších hor. Na zastřešeném průčelí před chatou ze sebe vyklepu co nejvíce vody, převlékám se do suchého. Pak už zapadnu do útrob chaty. V přízemí je dostatek laviček a stolů pro ty, co se občerstvují z vlastních zásob. I já tedy z batohu vytahuju vytoužený dvojitý chleba s rezňom. Batoh házím do kouta a jdu na obhlídku chaty. V přízemí objevuju luxusní kuchyň pro turisty, sušárnu, toalety. V patře je pak nádherná prostorná restaurace, recepce a další velký prostor se stoly pro samoživitele. V restauraci je krásně teplo, přes pár židlí rozvěšuju pláštěnku, ze zdola přitáhnu batoh a jdu se kochat místním menu. Objednávám si pálivou fazolovou polévku, horký čaj, čokoládovou tyčinku. Vládne tu příjemná pohodová atmosféra, hoduje tu minimálně několik desítek lidí. Venkovní déšť je z oken jídelny snesitelnější o poznání víc. Ochotná recepční mi ještě ukazuje krásné pokoje, kterých je v rozlehlé budově několik desítek a ujišťuje mě, že s přespáním na podlaze ve spacáku na karimatce není problém.
Dnes však budu spát až na další chatě, takže se zhruba po hodině pobytu loučím, v duchu děkuji chatě za příjemné zázemí a vydávám se v dešti dál. Na Polanie Chochołowskiej minu několik krásných dřevěných salaší, které připomínají Soubor lidových staveb a řemesel Vysočina u nás v Železných horách na Veselém Kopci. Zdejší poľana je navíc známá tím, že tu na jaře rozkvetou na celé louce krokusy. Jeden z nich má chata také ve svém razítku. Jdu dolů krásným vápencovým údolím, zdravím několik opláštěnkovaných Poláků mířících na chatu. Po půlhodině odbočuji vpravo na žlutou značku, která mne dovede na místo, kde dnes složím hlavu. Proskáču zabláceným začátkem cesty, rozježděným těžkou lesní technikou, a začínám zvolna stoupat Iwaniackou dolinou. Jsem zase sám, obklopuje mne jen déšť, lesy a nádherné hory, zahalené v mlhách. V dolině potkávám dvě Polky, které jdou z „mé“ chaty. Na chatě je prý vše OK, přeju jim hodně štěstí do další cesty a pokračuji strmě vzhůru. Zhruba po hodině se terén narovná a stojím na Iwaniackej Przełęczi, druhém a posledním sedle dnešního dne. Stále prší, schovávám se pod stromy, dopíjím poslední vodu a dojídám zbytky zásob. Cesta dolů ubíhá rychle, nejprve dolů údolím, v poslední třetině uhne mírně doprava. Dostávám se na louku, na níž stojí můj dnešní cíl, Schronisko Górskie PTTK na Hali Ornak.
Obr. 1: Schronisko Górskie PTTK na Hali Ornak
Schronisko, zasazené do kulis strmých vápencových skal Kominiarskeho Wierchu w Dolinie Kościeliska, je nádherná patrová dřevostavba s kamennými základy a jedním podzemním podlažím. V něm jsou umývárny, sušárna, kuchyně pro turisty, toalety, technické zázemí chaty. Přízemí vládne rozlehlá restaurace s jídelnou, vstupní prostor, toalety. V patře je pak centrální prostor se dřevěným balkonem, který poskytuje dostatek místa taternikům se spacákem a karimatkou, ve zbytku chaty jsou pokoje na spaní. S úlevou shazuji batoh, usazuji se v koutě vyhřáté jídelny, převlékám propocené a mokré věci, které rozvěsím v sušárně. Rekognoskuji chatu, prohlížím si výstavu Kingy Baranowskiej, špičkové polské himalájistky, která, ač vizáží modelka, už má na kontě devět vylezených osmitisícovek, přičemž na několik z nich vystoupila jako vůbec první Polka v historii. Spacák a karimatku nevyužiju ani dnes, nakonec se najde místo v jednom z pokojů. Seznamuji se se sympatickými Poláky, diskutujeme, kdo kam jde a odkud… Většinu odpoledne strávím v jídelně, dávám si polívku, hlavní jídlo, dezerty, pivo, kafe. V pozdním odpoledni déšť ustává, oblaka se trhají a jsou vidět okolní hory. Procházím se po louce, koukám jižním směrem na Blyšť, který zakrývá Bystrou, nejvyšší vrchol Západních Tater, vlevo je vidět neznačený „zakázaný hrebeň“, Velká Kamenistá, Smrečiny, Poľská Tomanová. Na druhou stranu se vypíná Kominiarski Wierch, jakýsi polský Velký Rozsutec. Blíží se večer, dávám si ještě horkou čokoládu, a po deváté uléhám. Doufám, že jsem si svoje „období dešťů“ dnes vybral na celej vejlet dopředu a věřím, že další dny už bude zase hezky.
Trasa:
Zverovka – Zadná Látaná (žlutá, 01:15); Zadná Látaná – Lúčna (Grześ) (zelená, 01:00); Lúčna (Grześ) – Schronisko Górskie PTTK na Polanie Chochołowskiej (žlutá, 0:50); Schronisko Górskie PTTK na Polanie Chochołowskiej – Dolina Chochołowska (zelená, 0:20); Dolina Chochołowska – Polana Iwanóvka (zelená, 0:10); Polana Iwanóvka – Iwaniacka Przełęcz (žlutá, 01:10); Iwaniacka Przełęcz – Schronisko Górskie PTTK na Hali Ornak (žlutá, 01:00). Celkový čas chůze bez přestávek: 5 hodin 45 minut, počet nastoupaných metrů: 1 112, přibližná délka pochodu: 15 km.
