Vstávám takřka jako vždy po páté. Provedu všechny ranní nezbytnosti, tradičně do sebe naleju kvůli hydrataci co nejvíc vody, vyzvedávám věci ze sušárny. Jediný, co bohužel neuschlo, jsou boty. Vypadá to, že bude pěknej slunečnej den, tak to holt dneska nějak přeťapu ve vlhkejch. Okolo šesté zaťukám na dveře od jídelny. Za malou chvilku mi dle domluvy jeden ze zaměstnanců přináší snídani s sebou. Na to, že mě dnes čeká mě dost dlouhá cesta přes hřeben Červených vrchů, je snídaně dost chudá. Sestává ze tří krajíců chleba s máslem; dva chleby jsou se sýrem, jeden s plátkem vepřového. Na tohle že má můj motor jet nějakých sedm hodin? Naštěstí mám v batohu zbytek čokolády. Zabalím to, opět poděkuju chatě za super azyl a krátce po šesté se vydávám dál.
Obr. 1: Plán třetího a čtvrtého dne pochodu
Kousek za chatou odbočuji do krásné Doliny Tomanowy. Kdysi sem ze slovenské strany vedl značkovaný chodník Tomanovskou dolinou přes Tomanovské sedlo, ale z důvodu ochrany přírody byl zrušen. Polský chodník se tak zhruba po hodině a půl stoupání ostře láme vlevo a nejprve pod svahy Temniaku (Ciemniaku) a potom po vrstevnici vede až na Chudu Turniu. Tam se napojuje na červenou, odkud už je to na hřeben jen kousek. Pomalu stoupám dolinou, otvírají se nádherné výhledy do Doliny Kościeliska s chatou Ornak, na Kominiarski Wierch, nade mnou se postupně vynořují ostré vápencové skály Temniaku. Na místě, kde chodník odbočuje prudce doleva pod jeho svahy, shazuju batoh, odpočívám na lavičce a upíjím zhruba čtvrtinu vody. Čeká mne dlouhé táhlé stoupání na Chudu Turniu, tak si aspoň odlehčím. Zakrátko vycházím z lesa do pásma kosodřeviny. Obcházím Czerwony Zleb, kosodřevina končí a stojím na jakési skalnaté vyhlídce, odkud už je vidět pěkně do dálky. Pak ještě hodnou chvíli klikatě kráčím po svazích Temniaku, na konci pozvolna sestupuji po vrstevnici, a už před sebou vidím rozcestník. Chuda Turnia. Koukám na mobil, je půl devátý, podle mapy to mělo být tři a půl hodiny. Je vůbec možný, že jsem tady o hodinu dřív? Tempo mám normální, pocitově velmi klidné, nikam nespěchám. Nevadí, ušetřený čas se bude hodit, aspoň si prodloužím nějakou další pauzu. Sundávám batoh a ze svých „opulentních“ zásob sním první chleba se sýrem, pořádně to zapiju vodou, následuje kus čokolády. Potkávám první Poláky, kteří přišli zezdola z okraje Zakopaneho. Ochotně vyhovuji jejich přání, abych je vyfotil, takže jedna fotka s rozcestníkem, druhá směrem k Západním Tatrám a třetí kam jinam než na Giewont, polský národní kopec, jehož typické dvě špičky tu vykukují na severovýchodě. Okolo deváté se zvedám a začínám stoupat na hřeben. Zanedlouho před sebou vidím severní kamenolom Kresanice, a po třičtvrtě hodině přicházím na Temniak, první „legální“, tedy turisticky přístupný, vrchol v hřebeni Červených vrchů.
Otevře se mi úchvatný pohled. Po levé straně mám hřeben Červených vrchů, svým charakterem připomínající Nízké Tatry. Prudký střih – a na pravé straně celá majestátní hradba Vysokých Tater ze severu. Nádhernou scenérii s oblačným nebem a zbytky sněhu pod strmými stěnami pozoruji snad čtvrt hodiny. Symbolicky sedím na hraničním sloupku na Temniaku, kde se hřeben ostře láme na východ a postupně uhýbá z jihu směrem k západu. Pak na něj můžete vstoupit až na Pyšném sedle po výstupu západotatranskou Kamenistou dolinou. Pokračuji dál, za chvíli jsem na Kresanici, okolí jejíhož vrcholu je plné kamenných mužiků, opět si tu symbolicky sednu na vrcholový hraniční sloupek. Sestoupím pár desítek výškových metrů do sedla a zase nahoru. Stojím na nejvyšším bodě dnešního výletu, 2105 m vysokém travnatém kopci Malolučniak. Tady zakempuju, sním zbylé dva snídaňové chleby a pořádně zapiju vodou. Volám domů tátovi, nadšeně líčím zdejší panorámata, mám radost z nádherného prostoru, který mne obklopuje. Strávím tu snad hodinu času. Je krátce po jedenácté, a ubírám se dál.
Obr. 2: Schronisko PTTK na Hali Kondratowej, detail
Teď to se mnou jde doslova pěkně z kopce. Klesám na sedlo, pak vystoupám pár desítek výškových metrů na Kondratovu kopu. A teď už opravdu jen dolů a pak strmě dolů. Na Kondrackém sedle dopiju takřka všechnu vodu, dojím poslední tatranku. Dole už vidím třetí chatu, na níž můžu rovněž spát, od níž mne dělí zhruba hodina pochodu. Na dnešní noc si ale dopřeju větší luxus. Ze sedla volám do Hotelu Górski na Kalatówkach na kraji Zakopaneho, chci si rezervovat jednolůžkový pokoj. SUPER! Mají volno, potvrzuji rezervaci a že tam budu mezi druhou a třetí odpoledne. Okolo jedné se ještě zastavuji u třetí polské chaty na mém pochodu, kterou je Schronisko PTTK na Hali Kondratowej. Chaloupka je to moc pěkná, dřevěná, mnohem menší než masivní Schronisko Górskie PTTK na Hali Ornak, ale stejně příjemná a útulná. Kdo z Vás dosud netušil, co znamená tajemná zkratka PTTK, dozvěděl se to z předchozí fotografie :) Usazuju se na prosluněné terase, dávám si fazolovku, pivo. Poláků kam se podíváš, sportovní komentátor Karol Polák by se tu cítil jako v ráji. Po občerstvení provedu nezbytnou tour de chata, nakouknu do útulných pokojů v patře. Dnes by to tu bylo jen na karimatku a spacák, mají beznadějně plno. Nevadí, už mám zajištěn lepší komfort. Občerstven kráčím unaveným krokem poslední půlhodinu do cíle. Ještě jeden rozcestník, pár desítek metrů krajem louky a přede mnou je Hotel Górski PTTK na Polanie Kalatówki.
Obr. 3: Hotel Górski PTTK na Polanie Kalatówki
Hotel, postavený v tyrolském stylu, je jednoznačným vrcholem mého trekového luxusu. Zaplesá i mé jazzové já; každoročně je totiž dějištěm známých Jazz campingů, jakousi zdejší podzimní obdobou naší Letní jazzové dílny ve Frýdlantu v Čechách, založenou před více než třiceti lety multiinstrumentalistou a skladatelem Karlem Velebným. Kromě hotelu, několika dřevěných salaší na polaně a lyžařského vleku za hotelem tady ovšem není vůbec nic, jen klid a nádherné výhledy do polsko-tatranské přírody a na lanovku vedoucí na Kasprov vrch. Na recepci další radost: dostávám dvoulůžkový pokoj za cenu jednolůžkového, v němž budu sám, navíc s výhledem na Kasprowy Wierch. Co víc si přát? Dovleču se na pokoj a padnu na postel. Konečně! Pokoj má v předsíňce umyvadlo, jsou tu dřevěné postele a nábytek. Okamžitě rozvěšuju propocené věci, dávám dlouhou sprchu a na nějaký tři hodiny uléhám. Mám toho dneska plný trekovky. Budím se okolo šesté, jdu se spravit na večeři. Dávám si dnešní menu místní kuchyně s polívkou, hlavním jídlem a dezertem, cukry doplňuju čokoládovou palačinkou. Těsně před osmou si vyzvedávám připravenou snídani s sebou. Jídla je naštěstí už mnohem víc, na recepci si půjčuju varnou konvici, ráno si navařím spoustu čaje a pořádně se nadlábnu. Večer uzavírám v kavárně, koukám na Kasprov vrch a říkám si: „Tam, a ještě mnohem dál, že mám zejtra jít“? Nevěřím. Přesvědčuji se, že „piwo grzane“ opravdu není čepované pivo, servírka přinese teplé pivo s hřebíčkem. Každopádně v kombinaci s cappuccinem jsem tohle ještě nepil. Na pokoji ještě zkontroluji výzbroj a výstroj, vše připravím a po deváté ulehám ke spánku. Do zítřka musím zregenerovat, během dne definitivně přejdu ze Západních do Vysokých Tater.
Trasa:
Schronisko Górskie PTTK na Hali Ornak – Kamienisty Zleb (zelená, 01:30); Kamienisty Zleb – Chuda Turnia (zelená, 02:00); Chuda Turnia – Temniak (červená, 0:40); Temniak – Kresanica – Malolučniak (červená, 0:35); Malolučniak – Kondratova kopa (červená, 0:35); Kondratova kopa – Kondracké sedlo (červená, 0:30); Kondracké sedlo – Schronisko PTTK na Hali Kondratowej (zelená, 01:00); Schronisko PTTK na Hali Kondratowej – Hotel Górski PTTK na Polanie Kalatówki (modrá, 0:30). Celkový čas chůze bez přestávek: 7 hodin 20 minut, počet nastoupaných metrů: 1 170, přibližná délka pochodu: 13 km.
