Vyhrabu se něco po půl šesté a při pomyšlení na vydatnou snídani, která mne čeká, mám hned dobrou náladu. Včera jsem měl pěknej energetickej deficit; dokonce jsem si večer musel z restaurace vypůjčit slánku a usypat si sůl. To dneska se pořádně naperu hned ráno. Vařím čaj do dvou erárních pohárků z tvrdého plastu, do každého sypu dva cukry. Mám jablko, jogurt, chleby se sýrem a se šunkou, dostatek čaje. Na cestu jsem včera dokoupil ještě Góralki a čokoládové tyčinky. Po snídani do sebe doleju ještě minimálně litr vody. Venku je krásně, včerejší únava je tatam. Po šesté balím, vracím na recepci zapůjčenou varnou konvici, opět děkuji „chatě“ za útulné bydlení a vzhůru hore.
Jdu sám, prvních tři čtvrtě hodiny mírného stoupání ke Schronisku PTTK na Kondratowej Hali je ideálních na rozehřátí organismu. Chci dnes vystoupat až na Svinicu, něco přes jedenáct set výškových metrů. U Schroniska už vylézají z chaty první ospalí nocležníci. Minu je a pokračuju dál, první zastávka bude až za další hodinu na Kondrackém sedle. Stoupám pomalu, Schronisko pode mnou je stále menší, Giewont, který z doliny vypadá jako hromádka kamení s ocelovým křížem na vrcholu, stále více mohutní a mění se v opravdovou horu. Jeho mnohasetmetrová severní stěna, vypínající se nad Zakopaným, už byla svědkem mnoha příběhů. V poslední třetině cesty nad sebou spatřím stádo kamzíků. Po dalších několika stech metrech chůze se přímo u chodníku, jen pár metrů ode mne, pase kamzíčí mládě. Kráčím směrem k němu, ohlédne se, několikrát přežvýká sousto potravy a jakoby nic pokračuje v pastvě. Jeden česko-slovenský turysta tatrzański ho přece nevyvede z míry! Okolo osmé jsem na sedle, shazuju batoh a upíjím první doušky vody. Dnes jsem lahve naplnil jen z poloviny, neboť vodu na druhou půlku dne naberu na Kasprově vrchu.
Ještě pár kroků a opět mne na pravé straně udeří do očí masa žuly Vysokých Tater. Hřeben, o kterém jsem si původně myslel, že bude svým charakterem vypadat jako Malolučniak, tedy uhlazený kopec s prošlapanou cestou uprostřed, mne překvapí svou členitostí. Postupně překonávám Suchý vrch, Suché kopy, Goričkovou, Prostredný vrch horičkový. Ještě pár výškových metrů a okolo desáté jsem tam. Kasprov vrch, neboli Kasprowy Wierch. Symbolicky rozbiju svůj tábor na nejvyšší kótě kopce, před sebou mám meteorologickou observatoř, pod nimi vrcholovou stanici lanovky s restaurací, grill barem a bufetem. Natočím video, slupnu první chleba, dám si Góralku a kus čokolády. Poté jdu prozkoumat úroveň místních gastropodniků. Vlezu do stanice, projdu kolem bufetu, nakouknu do restaurace, z jejichž velkých skleněných oken se nabízí úchvatný pohled na celý hřeben, kterému na konci vévodí dvojvrcholová Svinica. Zkušeně sejdu do grillbaru v prvním podzemním podlaží. Objednám si „czekoladu na goraco“, horkou čokoládu. Podává mi ji robustní blonďatá Polka, která vypadá spíš jako Švédka. Vysolím Polce Švédce deset zlotek a jdu se usadit. Je tu pouze postarší pár, jinak nikdo. Svlíkám triko i tílko a před zrcadlovými okny se důkladně namažu opalovacím krémem. Slunce je přítel, říká sice herec Jarda Dušek, ale radši tomu přátelství trošku pomůžu :) Ještě doplnit tu vodu. Toalety jsou placené, příjemné hajzlbábě přidělím dvě a půl zlotky. Za to získávám prázdnej močák a dvě poloplný lahve. A pozor! Z kohoutků teče jen teplá. Pokud se venku ještě víc ochladí, bude se hodit.
Video 1: Panorámata z Kasprova vrchu
Po třičtvrtě hodině je čas vypadnout. Rovnám si batoh a čerstvým krokem odcházím směr Svinica. Nejprve zkontroluji, jak v praxi funguje zákaz překračování slovensko-polské hranice, který začal kvůli jakési krizi platit od včerejška, s výjimkou vrcholu Rysů a silničního přechodu Lysá Poľana. Jedna dvojice a za nimi další borec si to vesele mydlí prudce dolů po žluté do slovenské Tiché doliny a nikdo je nekontroluje. Tak toto opatrenie nebude také horké, drahá… Ujdu zhruba dvě stě tři sta metrů směrem k Beskidu, když v tom na mě padnou mdloby, zatmí se mi před očima a v hlavě se mi rozsvítí: RRRRAAAZZZÍÍÍTTTTKKOO! Zapomněl jsem RAZÍTKO! Jsem už takřka dvacet let rozumný dospělý muž :), ovšem dětinská touha sbírat v horách razítka chat mi zůstane asi navždycky. Razítka všech chat budu mít a na Kasprov vrch snad zapomenu? Naštěstí nejsem ještě daleko. Vracím se, ptám se lanovkáře, kde mají tu „pecziatku“. Mává rukou směrem, kterým se mám vydat. „Tam nie“, zastavuje mě, kdy omylem vlezu do služebního vchodu lanovkářů, a ukazuje na dveře na protější straně. Tam už jeho připravenému a ochotnému kolegovi podávám svůj itinerář a ukazuji místo, kam má razítko dát. Moje duše zaplesá: razítko totiž nemají jen jedno, ale rovnou DVĚ!!! Nechávám si obě dát několikrát z prostého důvodu: když jedno vybledne, druhé zůstane. Na vrcholu pecziatkového orgasmu na druhý pokus odcházím směr Svinica, tentokrát už snad doopravdy.
Obr. 1: Razítka z Kasprova vrchu vlevo nahoře
Krátce zastavuji na Beskidu, symbolicky stavím rovněž v Laliovém sedle, které je oficiálním začátkem Vysokých Tater. Pak minu Krajnou kopu s Krajným sedlem, Prostrednou kopu a seběhnu na Svinické sedlo. Tady mám posledním možnost zdrhnout k mé další noclehárně, Schronisku Murowaniec. Pak je už jen jedna cesta, přes Svinicu, sedlo Zawrat a Gasienicowu dolinu k cíli. Volím druhou variantu, pořádně se občerstvuju a začnu ukusovat první z dvousetpadesáti výškových metrů, dělících mne od vrcholu. Postupuji zvolna, ale stále. Na řetězech bezpečně obíhám skupinku pomalých Poláků. Pak ještě pár desítek metrů strmě po řetězech nahoru a jsem na vrcholu. Čas mám dobrý, díky chladnému počasí jsem se takřka nezpotil, užívám si úchvatných výhledů na Západní i Vysoké Tatry, piju vrcholovou kolu, neboť vrcholový pivo na Kasprově vrchu nemají, točím video. Ale oknem tamějšího bufetu zase kromě usměvavé servírky spatříte majestátní severní pyramidu Kriváně, připomínající proslulou karakorámskou K2.
Video 2: Panorámata ze Svinice
Pokračuji dál, hledám řetězy směrem na sedlo Zawrat. Chodník směřuje prudce dolů, ale je jištěn dobře, jen v jednom místě jsou řetězy nad zhruba třistametrovou propastí. Na konci řetězů potkám Nora, který tu má v Polsku příbuzné. Bavíme se, říkám mu, kde jsem už byl a co mám ještě před sebou, odpovídá „I saw you before and you go very quickly“. Porovnáváme hory tady a v Norsku, žvaníme o všem možném. Na Zawratu se loučíme, Nor se chce podívat na začátek Orle Perci, která jde ze sedla po červené strmě nahoru, já pokračuji po modré dolů. Prudkost je srovnatelná s Priečným sedlem v Malé Studené Dolině ve Vysokých Tatrách, akorát tu není jen padesát metrů řetězů, ale snad tři sta. V jejich půlce potkávám tři sestry. Jeptišky v sutanách se sápou statečně nahoru, Lou Fanánek Hagen by měl nepochybně radost :) Po hodině mám nejhorší úsek za sebou. Minu odbočku vpravo prudce nahoru na Granaty, scházím k Czarnemu Stawu Gasienicowemu. V dáli vidím hlouček asi třiceti lidí, zřejmě svačí a odpočívají. Omyl, je to bohoslužba, s panem farářem, pěkně v přírodě přímo u plesa. Následuje poslední půlhodina na frekventovaném chodníku, a okolo půl třetí přicházím na Schronisko PTTK Murowaniec.
Obdobně jako Schronisko Górskie PTTK na Polanie Chocholowskiej je i tato chata sestavena z mohutných žulových kvádrů, vše je ozdobeno věžičkou, celek působí jako nedobytná pevnost. Utábořím se na lavičce před chatou, měním propocené hadry, třídím obsah batohu, odpočívám. Poté jdu na recepci domluvit si ubytování. Chata je ovšem úplně plná, a jak bohužel zjišťuju vzápětí, spaní na podlaze tu neakceptují. Zkouším to několikrát, ale bez úspěchu, mladý recepční jen kroutí hlavou. Tak milej zlatej, dneska poprvé okusíš spánek v hotelu Polski Les. Lůžek má neomezeně, je všude, kam se podíváš. OK, v chatě se dneska nevyspím, ale alespoň se za deset zlotých můžu vysprchovat ve zdejší umývárně. Cestou do umývárny spatřím další vymoženost: u vstupu do chodby vedoucí k pokojům mají asi dva metry čtvereční horkých kovových trubek, místní sušárnu. Jsou skoro prázdné, rozvěsím tedy propocené hadry, trekovky, přezuju se do pohodlných lehkých běžeckých bot. Pak už okupuji roh místní rozlehlé jídelny: dávám polívku, hlavní chod, dezertík, pivo, kafčo. Čumím do mapy, razítkuji itinerář. Vyjdu před chatu, jakýsi PoloŠpaněl ze skupinky Italů se mě anglicky ptá „we have heard that you have also problem with sleeping“. Volí taktiku, že se utáboří někde „in the middle of nowhere“, kde je nebude nikdo hledat. Já doufám, že to svoje in the middle of nowhere najdu jen pár metrů od chaty někde pod smrkem.
Den se překlápí do večera, využívám další zdejší vychytávku – úschovňu batožín. Recepční říká polsky něco ve smyslu „úschovnu má na starosti týpek venku“ a mává směrem za chatu, kam zajdu a zaťukám na dveře od kuchyně. Holka zařve do útrob chaty: „Bagazówna!“, přiběhne mladej kluk, otvírá Bagazównu, bere batoh a dává na něj číslo. Super, teď už se budu starat jen o karimatku, spacák a malej batoh. Dávám poslední pivo a okolo desáté se odebírám do svého prezidentského apartmá v hotelu Polski Les. Nachází se zhruba dvacet metrů vzdušnou čarou od chaty, pod hustými smrky. Nějak se uvelebím, snažím se mezi kořeny najít kus roviny. Aspoň provedu test svého špičkového outdoorového vybavení na spaní, spacáku TESCO a karimatky za 169,- Kč, které s sebou celou dobu táhnu. Všechno je OK, akorát zhruba o půl druhý v noci mě vzbudí blikání, v dálce hřmí hrom, a začíná mi do apartmá malinko prezidentsky pršet, za chvilku malinko víc pršet. Se zaťatými zuby, ale soustředěně a rozvážně balím příbytek, propletu se větvema na nedaleký chodník a mažu k chatě pod smrk s větvema až na zem, asi pět metrů od venkovních laviček. Místo, které jsem si vyhlédl už včera. Prší mi akorát trošku na hlavu a čtvrtinu horní části spacáku, zbytek těla je v suchu. Okolo půl šestý ráno se sbalím a jdu se ometat do chaty. Další den tatrzanski může začít.
Trasa:
Hotel Górski PTTK na Polanie Kalatówki – Schronisko PTTK na Hali Kondratowej (modrá, 0:40); Schronisko PTTK na Hali Kondratowej – Kondracké sedlo (zelená, 01:10); Kondracké sedlo – Kasprov vrch (červená, 01:20); Kasprov vrch – Laliové sedlo – Svinické sedlo – Svinica (červená, 01:35); Svinica – Zawrat (červená, 0:40); Zawrat – Czarny Staw Gasienicowy (modrá, 01:10); Czarny Staw Gasienicowy – Schronisko PTTK Murowaniec (modrá, 0:20). Celkový čas chůze bez přestávek: 6 hodin 55 minut, počet nastoupaných metrů: 1 563, přibližná délka pochodu: 15 km.
