Je půl šestý ráno, zevluju v chatě. V půl sedmý otevřou jídelnu, uvelebím se tam a v polospánku přečkám ještě hodinku, než začne fungovat kuchyně. Pár horolezců už s cajkama vyráží dobývat tatrzanske stěny, já mám na odchod ještě čas. Pár minut před půl osmou pokladní spouští systém, v půl osmý se nalevo ode mne otevře dřevěné okénko, celodenní oltář pro všechny hladové a žíznivé, a začne cvrkot. Za pár minut je v jídelně spousta lidí, z kuchyně nosí desítky balíčků s jídlem připravených pro ty, kteří odcházejí na tůru, začínají létat první objednávky. Nezůstávám pozadu a za šestnáct zlotek si objednávám vydatnou snídani, čítající míchaná vajíčka s klobásou, zeleninu, kávu a chléb. Dneska to bude panečku jiná snídaně… Nadlábnu se, dokoupím sladkosti na cestu, vyzvednu si ze sušárny hadry a boty. Jsem rád, že jsem je dnes z nedělního intenzivního deště konečně vysušil. Když je však obuju, po dvou krocích syknu bolestí. Oba kotníky mám dost rozedraný, takhle toho moc neujdu. Ještě že mám lehké běžecké boty bez kotníků. Nazuju je a trekovky dám do batohu.
Video 1: Gąsienicowa Hala a Schronisko PTTK Murowaniec
V půl devátý se loučím s chatou, za nocleh ovšem děkuji okolnímu lesu. Dívám se směrem nahoru k sedlu Zawrat a při představě, že bych se tam měl dnes sápat znovu na mě jdou mdloby. Zítra mě čekají Rysy, převýšení skoro jeden a půl kilometru, hlavě se dnes nahoru nechce. Ještě, že jsem si na poslední polskou chatu takticky naplánoval chůzi oklikou, šestý den pochodu je únava už dost znát. Navíc půjdu pár desítek výškových metrů jen první třetinu trasy, poté postupně klesnu zhruba o půl kilometru. Chodník se klikatí lesem, udiví mne docela dost krátkých prudkých stoupání, víc, než by člověk zrovna chtěl a potřeboval. Po hodině doháním samostatného Poláka zhruba v mém věku. Naštěstí umí anglicky, dozvídám se, že sedí v managementu polských silnic a dálnic. Probíráme úroveň polských chat, kam se kdo chystá a co už má za sebou, jaký vliv bude mít brexit na situaci v Evropě, že výstavba dálnic je u nás hodně zkorumpovaná… Zanedlouho jsme na místě jménem Wolarczyska, kde se odděluje černý chodník do Doliny Panszczyca a posléze navazuje na žlutou, vedoucí nahoru přes sedlo Krzyżne ke Schronisku w Dolinie Pieciu Stawów Polskich. Občerstvujeme se. Dost se honí mraky, spadne pár kapek, navlékáme pláštěnky. Střídavě povídáme a mlčíme, přes Poľanu Panszczyca se dostáváme na Waksmundzku Poľanu. Zde proběhne hlavní svačina, vypiju většinu vody, dávám colu, čokoládu. Za pár minut dorazí dva pocestní. Chlapík vypadá jako Jan Pavel II. s kšiltovkou, jeho kamarád jako bankovní úředník. Dává se do rozhovoru s manažerem polských silnic a dálnic. Po chvíli padne v holé větě výstižná polská charakteristika českého národa: „Češi ačejišči“ (Češi jsou ateisti – pozn. aut.). Manažer se mě ptá: „You have a lot of churches in Czech Republic?“ Říkám: „Yes“, načež mě uzemní: „But they are empty…“.
Kolega ještě chvíli žvaní polsky se svými soukmenovci, loučíme se a Jan Pavel II. s bankovním úředníkem definitivně odcházejí. Po pár stech metrech se se mnou loučí i kolega, odbočuje na zelenou a jde směrem na Rusínovu Poĺanu, zatímco já pokračuji dále po červené a traverzuji svahy Woloszynu směrem k Dolinie Roztoki. Na Poľane pod Woloszynem potkávám dva Poláky. Ujišťují mne, že k chatě to už není daleko. Kráčím svižně dolů, překvapí mne pár ostrých výšlapů nahoru. Napojuji se na asfaltovou Drogu Oswalda Balzera, vedoucí k Morskiemu Oku, kam neustále proudí davy turistů, neboť jde o nejpopulárnější místo v polských Tatrách, resp. v celých Vysokých Tatrách vůbec. Minu budovy informačního centra a již mám pod i nad sebou ve strmé vápencové skále Wodogrzmoty Mickiewicza. Za nimi už je prostranství s parkovištěm, asi deseti toi-toikami a odbočkou na Schronisko w Dolinie Roztoki, kde budu dnes spát. Koukám směrem nahoru do Doliny Roztoki, kterou strmý práh odděluje od Doliny Pieciu Stawów Polskich. Je asi půl druhý, tomu, že se tam ještě dnes vypravím navštívit poslední polskou chatu, už příliš nevěřím. Únava předešlých dnů se projevuje stále víc. Zahnu tedy po zelené dolů a klikatící se chodník mne zhruba za dvacet minut zavede ke schronisku.
Nádherná patrová dřevostavba je postavena na ještě krásnější louce. Nedaleko teče potok Bialka, hraniční tok se Slovenskem. Interiér chaty je nesmírně útulný a příjemný. Jako snad na všech chatách, kromě jídelny tu je perfektně zařízená kuchyně pro turisty, sušárna, v přízemí i v podkroví spousta pokojů na spaní, společenská místnost. S milou recepční, hospodskou a paní domácí v jedné osobě jsem včera mluvil telefonicky: měl jsem opět spát na zemi ve spacáku, nicméně mám opět štěstí a najde se volné místo. Zaplatím čtyřicet zlotých, do pokoje číslo 4 si hodím batoh a jdu se občerstvit. Místních specialit se nemohu nabažit. Vynikající polévky, skvělé pirohy, jedno jídlo lepší než druhé. Je kolem druhé, pokud chci navštívit poslední Schronisko, je nejvyšší čas vyrazit. Dávám vše podstatné do malého batohu. Proti tý těžký krávě, která má s plnou vodou skoro šestnáct kilo, je to sakra rozdíl. Vyrážím tedy směr Dolina Roztoki a na ni navazující Dolina Pieciu Stawów Polskich.
Krátce po vstupu do doliny narazím na partu mladých kluků, jeden z nich se mě anglicky ptá na cestu. Dáváme se do řeči, máme stejný cíl. Zjednoho dotazu se stává konverzace na dalších několik hodin. Jsou z francouzské části Belgie, cestují už několik dnů po Polsku a dostali tip vyrazit na několik dnů do Tater. Představují se, jejich jména se mi nějak nepodaří si zapamatovat, tak si je pracovně pojmenovávám Dredař, Polodredař a Antidredař. Chlapci zhruba každých dvacet minut ředí zdejší čistý vzduch cigaretou, stoupáme dolinou, otevírají se krásné výhledy na Belianske Tatry. Pod velkým prahem je rozcestí: můžete zvolit buď mírnější chodník okolo nádherného vodopádu a pak se k chatě kousek vrátit nebo vyběhnout strmou černou stezkou a zhruba po třičtvrtě hodině se objevíte přímo u chaty. Volíme druhou variantu, už je nádherně vidět sedlo Krzyżne, vrcholky Orlí Perci. Polodredař s Antidredařem mírně zaostávají, Dredař se zatím drží, ještě jedna zatáčka, otevře se výhled do krásné doliny a před námi je Schronisko Górskie PTTK w Dolinie Pięciu Stawów Polskich.
Obr. 1: Trasa pátého a šestého dne pochodu
Oproti ostatním místům, která jsem dosud během výletu navštívil, na mne tato dolina působí magickým dojmem a samotné Schronisko zvláštní atmosférou. Je to překrásná členitá patrová dřevěnice. S chlapci se usazujeme vevnitř. Zvou mě na pivo, posléze objednávají místní světové palačinky, které si vzájemně ochutnáváme. Jsem pevně rozhodnut se sem brzy vypravit na prodloužený víkend a přejít celou Orlu Perc. Zatímco Dredařovci jdou ven k plesu, já vybíhám do patra vyzvědět od recepční aktuální obsazenost chaty. Pak už s chlapci vyrážíme k Wielkemu Stawu Polskemu, největšímu plesu v celých Tatrách. Míjíme osamělou dřevostavbu u plesa, po chvíli docházíme na rozcestník a míříme dolů. Vlevo obdivujeme nádherný vodopád, který se v jeho dolní části rozdvojuje. Fotíme se, žvaníme. V poslední třetině pochodu Dredař ukazuje svoji pravou nohu. Boty do hor si dneska rozhodně neobul. Topánka je roztržená od paty až téměř po špičku, zbyl mu z ní jen obří jazyk. Do cíle naštěstí už je to naštětí jen kousek, bude to muset vydržet. Spraví to další cigareta a nálada v belgickém týmu je hned radikálně lepší. Ještě poslední prudší schody dolů a jsme zpět na parkovišti. Ještě chvíli kecáme a pak se při jejich další cigaretě loučíme. Tak tyhle týpky rád potkám zase znovu.
Za chvíli jsem na své chatě, blíží se šestá večerní. Na nějakej velkej mejdan to rozhodně nebude. Zítra mne čeká nejvyšší bod celého pochodu, Rysy, převýšení skoro jeden a půl kilometru, chci odejít nejdýl v půl sedmý ráno. Obrovskou výhodou je, že zdejší kuchyně začne premávat už v šest ráno. Přímo na chatě si tak dám opulentní snídani a s sebou vezmu jen vodu a pár tatranek a čokoládových tyčinek. Teď do sebe peru polívku, vynikající pierogy, čaj, pivko. Užívám si zdejší poklidné a přátelské atmosféry. U vedlejšího stolu hraje parta pubertálních holek žolíky, u protějšího stolu rodinka upíjí čaj a hází si kostkama. Všichni jsou v pohodě, nikdo nevyřvává. Po jídle si připravím věci, zkontroluju hadry v sušárně, chvíli mrknu na jeden z fotbalových zápasů letošního Eura a vysrknu poslední pivo. Je krátce po půl desátý, vylezu na svou patrovou postel a spokojeně usínám. Poslední noc v Polsku. Zítra ji budu trávit nejspíš na Chatě pod Rysmi. Zatím se všechno mimořádně dařilo, proto zítra věřím v závěrečné vyvrcholení celého výletu.
Trasa:
Schronisko PTTK Murowaniec – Wolarczyska (zelená, 0:55); Wolarczyska – Waksmundzka Rówien (zelená, 0:50); Waksmundzka Rówien – Polana pod Woloszynem (červená, 0:40); Polana pod Woloszynem – Wodogrzmoty Mickiewicza (červená, 0:30); Wodogrzmoty Mickiewicza – Schronisko v Dolinie Roztoki (zelená, 0:10). Celkový čas chůze bez přestávek: 3 hodin 5 minut, počet nastoupaných metrů: 50, přibližná délka pochodu: 10 km.
