Na Slovensko do Vysokých Tatier jezdím už od dětství. Díky tomu, že se táta narodil pár kilometrů od Popradu, jsem tu vlastně vyrostl. Lyžovat jsem se učil na Lomnickém sedle, v létě jsem postupně prochodil prakticky všechny kúty Tatier stylem jednodenních tůr s návratem „na základnu“. V posledních letech se zadařilo pár víkendových treků o délce dva až tři dny. Vše se ale vždy odehrálo pouze ve slovenské části Tatier; do jejich polské části jsem se nikdy nedostal. Loni na podzim jsem konečně na pád dnů vyrazil do Západních Tatier. Okolo Zverovky jsem obešel všechny klasický prásky včetně Ostrého Roháče a Baníkova a díky krásnému počasí a pěkným výhledům na polskou stranu jsem alespoň v představách prošel část trasy, kterou se teď chystám absolvovat na vlastní nohy.
Obr. 1: Ranní momentka z Predného Salatína a pohled východním směrem k polským a slovenským Vysokým Tatrám
Přechod ze Západních Tatier přes jejich polskou část až do slovenských Vysokých Tatier mi v hlavě ležel zhruba od roku 2013. Osm polských chat je totiž rozmístěno docela rovnoměrně, vychází to zhruba na půlden pochodu od jedné chaty ke druhé. Máte tak zaručeno, že se nestrhnete a můžete rozložit síly na delší dobu. A když vyrazíte včas, třeba okolo šestý ráno, dost pravděpodobně se vyhnete i případným změnám počasí, který jsou zejména v červenci nejen dost běžný, ale taky dost rychlý a prudký. Chaty v Západních Tatrách na slovenské straně taky celkem plynule navazujou, a díky tomu, že z polského Morskieho Oka se dá ze severu přes Rysy dostat na Slovensko, bylo rozhodnuto: můžu to přece přejít celý z Liptova přes všechny polské chaty až na Štrbské Pleso! Zbývalo už jen najít vhodný termín, dokoupit potřebné vybavení a vyrazit.
Obr. 2: Pohled z Hrubej kopy na panoráma Západných Tatier, poľských (vlevo vzadu) a slovenských (vpravo vzadu) Vysokých Tatier
Partnerů na trek z řad kamarádů a známých – plánoval jsem vyrazit maximálně ve dvou – se nabízelo hned několik. Jak ale říká horolezec Radek Jaroš, první český himalájista, který vystoupil na všech 14 osmitisícových vrcholů na světě, člověk míní a Manitů se směje, a tak jejich řady začaly postupně řídnout. Kamarád Michal vyráží ve stejném termínu na Island, Milan řeší nějaké osobní záležitosti… Obvolávám a obepisuji také své kolegy z realitní branže, o nichž vím, že se rádi drápou po horách. Leč brněnský Jakub je v Rakousku a Slovinsku, pražský Honza taky nemůže… Od dalšího známého se dozvídám, že polské Tatry jsou v létě „dost přecpané“. No, uvidíme. Nakonec tedy vyrážíme v bytelném dvoučlenném týmu v obsazení: 1. moje maličkost, 2. batoh. Ten druhej to má dobrý, navštíví všechny místa, a eště se celou dobu ponese. Termín na začátku července, kdy jsou uprostřed týdne dva státní svátky, je takřka ideální. Všichni, kdo můžou, stejně vypadnou na dovolenou do Chorvatska apod., v podnikání se nic moc dít nebude, vhodnější datum pro devítidenní akci těžko hledat. A navíc – jízdenku na vlak tam i zpět už mám přece koupenou :) :) :)
